Je to tedy něco, už zase zatínám zuby. Ne snad, že bych dřela jako kůň, ale vzteky, že jsem opět na sebe naštvaná - poslední pokus o hubnutí u mě opět vyšuměl. Zase začínám od nuly, ze dna, z bahna svých myšlenek plných pesimismu a znechucení ze sebe sama. Doma nemám, kdo by mi podpořil. Manžel mi říká, jak jsem krásná, jak se mu líbím a že mít depku z toho, kolik člověk váží, je kravina. Když náhodou si nedám těstoviny s kýblem masové omáčky, hned se podle něj šidím a šetřím na místech, kde se šetřit nedá. Nemám ráda ani brambůrky, ani hranolky, ani sušenky nebo šlehačkové dorty.Ale když si odmítnu dát, je to špatně. Kdysi jsem bývala závislá na cvičení a když jsem jeden den vynechala, strašně mi to chybělo. Když jsem se vdala, sportovní aktivity nahradily domácí povinnosti a starost o rodinu. Místo běhání venku, běhám okolo manžela, dětí, tchýně, psa, slepic, zahrady, domu,....místo chození do fitka skládám dřevo na topení, žehlím, luxuju, drhnu podlahy, pleju záhony, místo zdravých potravin nakupuju ty lacinější, jak jen to rodinný rozpočet dovolí.